Cesta Hrdinov SNP
15.8. - 17.8.2008Karpaty tentokrát byly lehce "krvavé" :-) Poslyšte příběh o krásných horách, krvavých patách a bolavých puchýřích.
strana 2 z 2
Ve větru a občasném drobném dešti vyrážíme asi po hodině dál. Mraky se občas potrhají a objeví se chalupy rozeseté podél cest dole v údolí Hronu. Doliny a lesy na sever od Královej hole pod Kozími hřbety, povětšinou divoké, pusté a neobydlené jsou přikryty šedou neprůhlednou mračnou poklicí. Holý, travnatý hřeben po kterém vede hřebenovka je rozbrázděn několika skalkami. Nad nimi na pozadí šedých mraků poletuje v poryvech větru dravec. Čas od času se nad lišejníkem porostlými kameny nese táhlé kníííí, kníííí. Šlapeme k západu. Orlová, Bartková, Ždiarské sedlo, Andrejcová. Karpatské trávy, vzdychající kamenná pole, ostré skalky, hlinité stružky, houževnatá kosodřevina. Táhlá stoupání, prudké sestupy. Sem tam rozcestník, směrová tabulka, tyčové značení. Karpaty, Karpaty, Karpaty. Mnohokrát milované, mnohokrát proklínané. Ten sobotní den, mimo brzkého rána, deštivé,větrné a zamračené. A protentokrát, klopýtavé, bolavé a plné puchýřů ....
Pod Andrejcovou, na travnaté polaně, u nikdy nezamrzajícího pramene, v dřevěné chatce - útulni vonící kouřem karpatského dřeva na dřevěných pryčnách jsme poobědvali a po probdělé noci i na nějakou tu chvíli usnuli, abychom rozlámaným tělům dodali trochu síly na poslední sobotní úsek cesty. Ten začal stoupáním do svahu Helpianského vrchu, aby v zápětí klesl do sedla Priehybka, odkud jsme vystoupali na temeno Velké Vápenice, posledního sobotního kopce. A pak už stačilo jen 500 metrů uklesat do sedla Priehyba. Bylo to ošklivé klesání. Prudké, kluzké a nekonečné. Jako každé klesání. Nemáme je s Drakem rádi ani jeden už mnoho let. Na travnatém ostrohu nad lesní svážnicí plné odtěženého dřeva po nedávné vichřici jsme pak postavili stan, Drak došel pro vodu z blízkého potoka, uvařil večeři a Sokol prohlédl své paty. Pohled to byl žalostný :-) Levá pata byla jakž takž dobrá, velký puchýř, ale zatím nepraskl. Pravá pata byla krvavá. Občas se to stává. Lehké ošetření a šups do hajan. Chvilku po osmé jsme byli oba v limbu ...
V neděli vstáváme ve tři čtvrtě na sedm. Sedlo Priehyba se koupe v ranní rose. Venku je krásně. Kapičky rosy na tropiku stanu a vypínacích šňůrách se v ranním slunci blýskají jako diamanty. Veporské vrchy táhnoucí se po jižním obzoru nad hronským úvalem se do nedělního dne probouzejí v bílé mračné peřině. Nad námi hřející sluníčko a modrá obloha. Bílé mraky sluníčkem zatlačené na dno chladných dolin po obou stranách sedla se snaží vyšplhat po korunách tatranských smrků na oblohu. Když ranní sluníčko nedává pozor tu a tam se nějaký ten mráček převalí do sedla a pak vypluje rychle na oblohu, kde se rozplyne. Nádhera. Snídáme, balíme a stoupáme vichřicí poničeným svahem směr Kolesárová. Prokleté polomy, škaredé jizvy a bolavé vředy na těle těch nádherných východních hor. Budou nás soužit krutě celý den ...
Drak zkušeně prorokuje, že se brzy ozve na karpatských svazích „medvědí vytí“. Je to zkušený chodec po hřebeni. Vyzná se. První v mlází mizí Sokol, Drak pokračuje dále „hore kopcom“. Sotva přejde větrem zle poničenou paseku plnou vývratů, smrdutých jam plných hnijící vody a polámaných větví „medvěd zavyl i na něj“. Svahy Kolesárové jsou pravým opakem „měsíčních planin“, které zbyly po několika nedávných zlých vichřicích, které se přehnaly přes Nízké Tatry. Vrcholová partie Kolesárové to je sice divoká, ale přesto krásná botanická zahrada. Vonící horské louky plné rosy s dlouhými a vonícími stébly trav jsou protkané nitkami růžových, bílých, žlutých a fialových květů. Poznám jen hořce, a třezalku já starý trouba :-( Tu a tam klikatý úzký chodník vstoupí do pralesního šera mezi pokroucené stromy. Ty dávno padlé mizí pod vysokou trávou mezi balvany. Na okraji smrčin maliny, které občas střídá kosodřevina a borůvkové pláně ...
Je to pěkné. Drak se krmí lesními plody a fotí, Sokol se snaží pochodovat seč nohy dovolí, ale cítí, že to není ono. Oravcová, Zadná hola, sedlo Homolka. Delší pauza v krásném travnatém a voňavém sedle. Slunce konečně končí svou hru s mraky a ty přes hřeben stoupají na oblohu. Trochu se ochlazuje, ale slunce se brzy vrací. Sokol uvažuje jestli to nemá zabalit. Ze sedla vede dolů ke Hronu docela schůdná cesta. Paty i přes náplasti jsou už krvavé obě a pochod místo pohody se mění na „útěk od Stalingradu“. Drak se rozhoduje, že by šel dál sólo. Bere do gemy stan (ochotně nabízel, že ho vezme už dříve), dostává mapy, svůj díl peněz. Sokol svou Gemu odlehčuje ještě kromě stanu i o chleba, který „ukrývá“ do kosedřeviny pro „medvedě a krkauce“. Draka tento obřad nesmírně pobavil. Loučení, přání dobré cesty a nakonec stejně pokračuje společně na Čertovicu. Drak obětavě nese stan, Sokol má lehčí bágl a má dojem, že se mu jde lépe.
Poslední krásné místo východní části hřebenovky Nízkých Tater se jmenuje Havrania polana. Pak, jak Drak konstatoval už je to o ničem až na Čertovicu. Chodník zmizí v lese, zařízne se úzkou pěšinou do prudké stráně a točí se po svazích nad dolinou Bacúch a dále pokračuje do sedla Ramža a přes Bacušské sedlo pod Lenivou. Cesta je to vpravdě nekonečná. Žádné výhledy, žádná příjemná chůze. Přes úzkou stezku jsou donekonečna popadané stromy, které se buď obtížně přelézají či podlézají a když ani jedno nejde je třeba je obejít. Tu a tam chodník vystoupí z lesa, ale to jen proto, aby vedl přes paseky, které má na svědomí vichřice. Paseky jsou kamenité a ošklivé. Všechna poetika Karpat byla rázem ta tam. Šlapeme a šlapeme, přelézáme, podlézáme, klejeme, funíme, potíme se. V sedle za Lenivou, ale přichází po mnoha hodinách odměna. Před námi z lesů vystupuje skupina Ďumbieru. Potěcha pro oči a alespoň malá naplast za vlekoucí se odpoledne.
Scházíme na Čertovicu na silnici mezi Breznem a Liptovský Hrádkem. Sokol konstatuje, že dál nejde. Nohy jsou v jednom ohni. Dál by to bylo jen trápení. Drakovi se dál po „lesním úseku“ také sólo nechce. Přijíždí autobus směr Poprad. Nastupujeme a odjíždíme. V Poradu chytáme noční rychlík na Prahu a vracíme se domů. Inu není každý den posvícení ...
účast: Drak, Sokol
Omlouvám se všem pravopiscům a strážcům jazyka. Záměrně, protože to pro mě bylo pohodlnější, jsem u slovenských názvů kopců a míst vynechal změkčující čárky. Králova hola by správně mělo být napsáno Král`ova hol`a atd.
Pro zájemce několik základních informací:
Mapa
č.123 Nízké Tatry-Králova hola
1 : 50 000 (VKÚ Harmanec)
Doprava
- vlak Praha hl. n. – Poprad, bus Poprad – Telgárt
- bus sedlo Čertovica – Poprad, vlak Poprad – Praha hl. n.
Trasa
1.den: Telgárt (zelená značka) – Králova skala – sedlo Snehova jama – Králova hola(červená zn.) – Orlová – Bartková – Ždiarske sedlo – Andrejcová – sedlo Priehybka – Velká Vápenica – sedlo Priehyba (spaní ve stanu)
2.den: sedlo Priehyba (červená zn.) – Kolesárová – Oravcová – Zadná hola – sedlo Homolka – polana Havrania – Ramža – Bacúšské sedlo – sedlo za Lenivou – Čertovica
Může se hodit
Stránky slovenské horské služby
Stránky horského internetového klubu
Sprievodca hrebeňom Nízkých Tater vše podstatné (podmínky pohybu v NP Nízké Tatry, horské chaty, počasí, itinerář horských túr atd.)
Turistický průvodce Ivo Petr – Slovenské hory (nakladatelství Mirago Ostrava, 2002)
Trocha poetiky z pera známého „karpatského“ spisovatele
M. Nevrlý – Nejkrásnější sbírka
Kraj nekonečných horských hřebenů (nakladatelství
Skauting Liberec, 1998)
Poznámka
Výše uvedené informace pokládejte pouze za jakýsi „nástřel“. Informace zde uvedené byly získány na základě osobních pocitů a zkušeností. Správnost uvedených údajů nemusí být stoprocentní.
