Kamenné moře

10. - 14. 8. 2008

strana 2 z 2

středa

Boření stanů a rychlý ústup na stezku je milosrdně skryt šedivou mlhou. Mírně poprchává a je poměrně zima. Jelikož nevíme předpověď pro následující dny, je hnusně a musíme někde dobrat vodu, padá rozhodnutí sestoupit do kotliny u jezera Funftensee. Mlžným Kamenným mořem pochodujeme na sever a neustále mírně klesáme. Zanedlouho se otepluje, místy se objevuje i slunce a my sestupujeme do lesnatého údolí. Zde překračujeme hranici (poprvé jsme ji překročily někde před Ingolstädter Hütte). Na zápraží Kärlinger Hütte u jezera si dáváme snídani.

Glum zjišťuje předpověď počasí na následující dny. Dnes má být zataženo a poprchávat jen občas. Zítra by to mělo být podstatně horší. Na základě těchto rozhodnutí naše cesta pokračuje ke Königssee. Varianta, že bychom jezero obešli po jeho východních břehu padá. Za hnusného počasí by to nemělo cenu. Abychom se ale dostali k jezeru musíme ve dvou úsecích serpentinami sklesat celý výškový kilometr. Je to dost fuška a za chvíli nás dost bolí nohy. Zejména špičky. Okolo třetí se konečně dostáváme na dosah hladiny jezera, po kterém nerušeně brázdí asi šest výletních lodiček. Naše kroky nyní míří po západním břehu ke místu zvaném St. Bartholomä, což je poutní místo s malým klášterem. My zde kupujeme pohlednici, někdo příšerné plyšové ovce a následně nastupujeme na loďku, která nás vysadí na severní konci jezera. Cesta je klidná a jelikož sedíme na špatné straně, z hor (zejména slavné stěny Watzmannu) toho moc nevidíme. Pro ostatní pasažéry byla cesta asi zajímavější, protože mohli alespoň spatřit nás, utahané, nemyté a divně oblečené. Ještě má Tahák na gemě hůlky od stanu a stanovat je, jak všichni normální turisti vědí, přísně zakázané...

Vyloďujeme se na promenádě v obci Königssee. Glum jde zjistit, jak se dostane zpět k autu. Nakonec autobusem odjíždí. Okolo šesté se vrací i s autem. Rozhodnutí odměnit se za všechny útrapy cesty Kamenným mořem návštěvou zdejších termálních lázní je jednohlasně přijato. Smiřujeme se s cenou (něco se nám ale ukecat podařilo) a přes supermoderní systém klíčů od skřínek se dostáváme k bazénům. Je zde i tobogán, jehož cílem je vyvolat u návštěvníků pocity klaustrofobie a dezorientace. Dále větší bazén s řekou (velmi populární) a vodním gymnastou – mladíkem, který na břehu předcvičuje „vodní cviky“ babkám apod. ve vodě (to už je zajímavé méně). K úplnosti ještě můžu dodat bazén s minerální vodou, po kterém Glumovi slzely oči ještě alespoň půlhodiny.

Řádně vymydlení navštěvujeme ještě krám a jedeme na východ k vrchu Roßfeld, což je jedno z nejvyšších míst v okolí, kam lze dojet autem (okolo 1600 m. n. m.). Normálně se zde musí platit mýto, což jsme původně nevěděli, ale jelikož se již smráká, tak neplatíme stejně nic. Než úplně padne tma kocháme se krátce výhledem na hory a svítící města pod námi. Pak si vaříme večeři a na mapě se snažíme vytipovat vhodné parkoviště k noclehu. Nakonec se přesouváme na parkoviště západně od obce Markt-Schellenberg, kde asi dvě stě metrů nad parkovištěm na bahnité lesní cestě stavíme stany. Tak tak se na cestu vešli.

čtvrtek

Po rychlém sbalení stanů opouštíme parkoviště a jedeme do Berchtesgadenu. Chceme se podívat do bývalého „druhého mocenského centra Třetí říše“, do obce Obersalzberg, kde okolo Hitlerova horského sídla Berghof kdysi vzniklo celé malé městečko pro nacistické pohlaváry. Zvláště Bobr je velkým příznivcem tohoto plánu a již od pondělka o návštěvě tohoto místa básní.

Nejprve jdeme do dokumentačního střediska. Zde dostáváme zadarmo lístky do muzea a podzemního bunkru. Jdeme ale nejprve, na doporučení paní pokladní, k autobusům, které turisty vozí na vyhlídku ke Kehlsteinhausu, kam párkrát zavítal i Hitler (tuto vyhlídku dostal vůdce ke svým padesátinám od NSDAP, moc rád tam ale údajně nechodil – Američané ji po dobytí Berchtesgadenu pak překřtili na Orlí hnízdo). Autobusy nicméně zadarmo nejsou a i student musí sáhnout hluboko do kapsy, takže od výjezdu na vyhlídku upouštíme a vracíme se do muzea, které prolézáme. Dozvídáme se leccos o nacismu, Obersalzbergu, tamním životě Hitlera a jeho spolupracovníků. Bohužel je vše jen v němčině, takže se toho nejvíce dovídá Glum a Modrák, kterým jde s ním. Na závěr se můžeme ještě podívat do podzemního bunkru. Aby bylo vše jasné, je třeba říci, že většina „nacistických“ budov v Obersalzbergu byla zničena ke konci války či zdemolována po jejím skončením, takže k vidění toho jinak moc není.

Zcela v rozporu s předpovědí, kterou jsme včera získali, slunce svítí dnes ostošest a na nebi není ani jediný mráček. Je to tak trochu v pasti. Na jednu stranu je pěkně a hory lákají k výšlapu, na druhou stranu času už moc není. Lepší by bylo zůstat ještě o jeden den v horách – to se nám ale díky předpovědi nechtělo. Padá rozhodnutí zkusit vyšplhat alespoň na nějaký menší kopec severně od Berchtesgadenu, abychom se tak mohli podívat na Watzmann a hory okolo Königssee ještě od jihu. Jedeme do Bad Reichenhall, kde jsme okolo jedné a odkud se chceme dostat na horu Predigtstuhl. Takřka až pod vrchol má vést silnice.

Nejprve ale musíme opustit malebné lázeňské městečko Bad Reichenhall, což není tak jednoduché, protože při otáčení spojeném s couváním Glum přehlídl za ním stojící šedivé auto. Našemu autu se nic neděje, ale jeden z předních reflektorů druhého auta to odnesl. Horneři pod vedením Modráka jdou do města, aby zjistili jak se dostat na vybájenou horu (naše mapa není v tomto směru úplná) a Glum zatím čeká na příjezd německé policie, aby se vzniklá situace vyřešila. Asi za hodinu je vše hotovo a my můžeme odjet pod horu Predigtstuhl. Záměr vyjet skoro až nahoru a jen finální úsek dojít po svých ovšem padá. Na silnici se nesmí, jedinou možnost představuje asi tříhodinový výstup. Už jsou ale asi tři. Dlouho se nerozmýšlíme, skáčeme do nedalekého strašně studeného jezera a nastupujeme cestu domů.

Přes Salzburg a Linec do Dolního Dvořiště, kde chytáme na rádiových vlnách úžasný program pana Kroniky. Jako před lety u Hranáčů, kdy Glum se Šakalem jezdili pro vodu a tento pořad občas slýchávali, je to opět pecka. Pan Kronika ze sebe vydal všechno...

Přes Veselí nad Lužnicí, kde se zbavujeme Maliny, jedeme do Řevnic, kde výpad do Alp končí. Tahák jede do Prahy, zbytek jde hrát Řím.

stránky: 1, 2

účast: Modrák, Glum, Malina, Bobr, Tahák

zapsal: Glum