Kamenné moře
10. - 14. 8. 2008
strana 1 z 2
neděle
Sraz jsme si dali na pátou na parkovišti u megakomerčního centra Chodov, s jehož nalezením měl drobné problémy jen Modrák. Tahák, Bobr a Malina, kteří se poprvé účastní roverské akce, si ještě rozdělují proviant a stan. Posléze se vše snaží narvat do tak již beznadějně plných batohů. Po chvilce je všechno na svém místě a my můžeme s řidičem Glumem opustit Prahu.
Bez větších zastávek míříme na jih, přes České Budějovice do Rakouska. V Linci se stáčíme západním směrem, abychom okolo půlnoci dorazili do Solnohradu. Na jih od čtvrtého největšího rakouského města, konkrétně západně od obce Kuchl u potoka Weißenbach nocujeme. Podle mapy zde má být parkoviště, ale po marném hledání jsme se spokojili s přespáním na provizorní střelnici.
pondělí
Vstáváme brzo, abychom neměli žádné problémy se spaním na soukromém pozemku, rychle balíme a mizíme - na sever a přes horské sedlo na západ do Německa. V Berchtesgadenu se stavujeme v krámě, abychom si koupili snídani. Zanedlouho přistáváme na parkovišti u Wimbachu, kde naše cesta autem končí. Zde auto opustíme a po svých se vydáme na jih ke Kamennému moři (Steinernes Meer). Platíme parkovné, dobalujeme, snídáme a vrháme se na to.
První úsek naší cesty vede stále mírně nahoru údolím potoka Wimbach. Lidí je zde požehnaně, k tomu probíhá rekonstrukce některých partií řečiště potoka, neboť Wimbach se, ač se to nyní nezdá, mění na jaře v dravou říčku, která z hor odplavuje obrovská množství písku a štěrku.
Začíná být šílené vedro, a tak kousek pod Unterstandshütte děláme delší polední pauzu. Koneckonců postupujeme poměrně rychle a nemá smysl se první den hned odrovnat. Po obědě pokračujeme údolím Wimbachu, které se nyní rozšiřuje a tvoří tak zajímavou kotlinu plnou písečných a štěrkových lavic, zarostlých jen zakrslými borovicemi. Míjíme Wimbachgries Hütte a vrháme se na jediné dnešní pořádné stoupání – do sedla pod vrchem Hirschwiese. Okolo páté jsme nakonec všichni – včetně Taháka a Maliny, kteří tvoří náš zadní voj – v sedle.
Původně jsme přemýšleli, že bychom zde přenocovali. Nedaleko se ale staví horská chata, a tak padá rozhodnutí, že po delším odpočinku budeme pokračovat dál směrem k Ingolstädter Hütte. Po cestě snad najdeme vhodné místo na přespání. Vydáváme se na pochod, abychom se ani ne za půlhodinu dobrali do malebného údolíčka, patrně poslední zeleně před vstupem do Kamenného moře. Je zde i vydatný pramen, takže dobíráme vodu a jdeme na průzkum, zda-li by se nedalo někde v okolí ve skrytu kleče a skal přespat. Okolí je sice úžasné, s parádními výhledy na údolí Wimbachu a okolní štíty (zvláště efektní je Watzmann, hora okolo které budeme pochodovat vlastně celou dobu), ale místo na přespání žádné. Okolo vyplašeného sviště se vracíme k věcem a čekáme, než se vrátí Glum, který se šel podívat ještě druhým směrem. Nakonec se na nás štěstí obrátilo a v údolíčku vedle, u malého potůčku, můžeme přenocovat. V rozsedlině vaříme večeři, někteří shání signál, záhy stavíme stany a jdeme spát.
úterý
Vstáváme opět poměrně brzo. Nejenom abychom si užili celý nádherný dnešek v Kamenném moři, ale rovněž abychom snížili riziko střetu s mocí zákona, která stanování v horách nedovoluje. Vracíme se k prameni u stezky a posilněni se vrháme na stěnu, přes kterou naše cesta pokračuje. Byť není ani deset hodin, sluníčko pěkně pálí a my se potíme jak koně. Procházíme pod Hundstodgatterl, kde narážíme na první políčka věčného sněhu, sestupujeme přes hřeben na jih, abychom záhy spatřili vytouženou Ingholstädter Hütte a svižným krokem k ní zamířili. Čeká nás zde totiž oběd.
U horské chaty, která se tváří velmi pohostinně, chvílí sedíme a řešíme co dál. Jelikož není ještě čas oběda, rozhodujeme se pro útok na nejvyšší horu našeho putování, Großer Hundstod (Velká psí smrt). Nakonec se sice ukázalo, že to nezvládneme tak rychle, jak jsme si mysleli, ale po hodinovém výšlapu jsme nahoře. Tedy až na Taháka a Bobra, kteří cestu na samý vrchol hory vzdali a kochají se pohledy jen z úbočí. Modrák, Glum a Malina dobíjejí vlastní skalnatý vrchol s křížem. Odměněni jsou úžasnými pohledy do všech světových stran. Majestátně se (opět) vyjímá Watzmann na severu, se svými četnými vrcholky. Kdo ví, kam se koukat, může v dálce uvidět i kousek nazelenalé hladiny, Königssee.
Již v plném počtu si dopřáváme oběd a osvěžení v podobě rybízového moštu. Plně nasyceni se pak ještě chvilku kocháme pohledem přes pláň Kamenného moře. Vše leží před námi jako na dlani. Asi okolo čtvrté se zvedáme a po červené (ta je v Alpách koneckonců každá...) mizíme na jih. Probíjíme se Kamenným mořem, přes skalky, strže a skalní útvary, které opravdu připomínají vlny rozbouřeného moře. Vše je k tomu nádherně bílé. Horneři se mezitím baví vymýšlením své první samostatné akce – LAN-party. Člověk by neřekl, co je k tomu všechno třeba...
Přes rozcestí Praterstern, kde se bezvýsledně pokoušíme najít v mapě zakreslený pramen, s již notně unavenými nohama došlapáváme k Riemann Haus. Už je něco po sedmé a rádi bychom tu přespali. Bohužel stany se stavět nesmějí a cena za přespání se nám zdá příliš vysoká. Dlouho neváháme a urychleně mizíme severním směrem. Tam by se měl někde nacházet pramen a snad i nějaké vhodné místo k přespání. Zbývá asi jen hodina světla a krajina se moc přátelsky netváří – všude jen skalky, balvany a strže – travička jen tu a tam. Nakonec se nám podařilo najít dvě místa akorát pro naše stany. Ve skrytu tmy stavíme oddílové přístřešky, vaříme večeři a jdeme spát. Ráno nás zase čeká brzké vstávání – spíme koneckonců na dohled od stezky.
účast: Modrák, Glum, Malina, Bobr, Tahák
zapsal: Glum
foto Modrák