Roverský Řád Rodu Sovy

Krakov, ne Varšava, teda taky ne, ale Vratislav!

Abychom stále nejezdili do stejných měst, a s ohledem na Polsko to znamená hlavně Krakov, rozhodli jsme se vyrazit do Vratislavi, alias Wrocławy. Nicméně řadě z nás se to stále pletlo a místo o hlavním městě dolního Slezska mluvili tu o Krakovu, tu o Varšavě.

fotogalerie

strana 1 z 2

Vratislav od Prahy není zas až tak daleko (vzdušnou čarou o cca 20 km dále než Brno), ale jednak jsou na pomezí hory a tento směr není obecně příliš vytížený, čemuž odpovídá dopravní infrastruktura. Cesta tam proto normálně zabere něco pod pět hodin. My jsme to měli ještě okořeněné o dvě výluky, jednu českou a polskou, takže místo jednoho přestupu vlak-vlak jsme si užili přestupy čtyři. Nu, nakonec jsme se přes Ústí nad Orlicí (přestup na lokálku), Letohrad (přestup na autobus), Lichkov (hranice a přestup na polský autobus) a Kladsko (přestup na vlak) do Vratislavi dostali. Něco okolo desáté večer jsme ve složení Mikeš, Eliška, Max, Zuzka a Glum v centru města, kde po nějakém váhání nacházíme byt zamluvený přes airbnb (Kotlarska 11). Bejf, jak by řekl Karel, je supr a my se rychle zabydlujeme. Pak se jdeme trochu cournout na hlavní náměstí a do jeho bezprostředního okolí, ale moc to nepřeháníme. Dvě tři pivka a jdeme spát. Zítra je taky den a bůhví, jak a kde kdo skončí.

Po snídani vyrážíme do města. Bereme to ještě jednou na hlavní náměstí, které je opravdu impozantní, protože si zcela zachovalo svůj středověký charakter a ani jedna budova není moderní. Odtud jdeme k Odře, rovnou na její druhý břeh, kde parkujeme v hospůdce s pontonem přímo u vody. Hřejeme se na sluníčku a ochutnáváme místní pivo Lešek, Měšek, nebo tak něco. Když jsme se zvedli, pokračovali jsme po pravém břehu ke skrumáži ostrůvků, mostíků a kostelů, které dohromady tvoří vratislavské duchovní centrum. Kam se dá dostat zdarma, tam jdeme, ale je tady na náš vkus už moc turistů. Proti proudu řeky pak docházíme až k Mostu míru, kde se vracíme na levý břeh, kde je vratislavské profánní centrum. Máme hlad, takže jdeme do nedalekého obchodního centra, kde si na tácy nabíráme hromady jídla, které pak nadšeně konzumujeme.

Následně se odpojuje Max, který se jde podívat do Národního muzea ve Vratislavi. Nu, pár exponátů tam prý bylo i docela zajímavých. Zbytek jde do Muzea vody, která nakonec bylo asi tak zajímavé, jak to zní. Nejzajímavější byla v Hydropolisu asi budova samotná, protože expozice je docela zajímavě umístěna do bývalé čističky. S vlastním muzeem už je to horší. V paměti uvízly jenom dva exponáty: jakýsi model zeměkoule a jejího vývoje a interaktivní plánek zachycující vývoj Vratislavi s důrazem na vodní prvky, třeba bývalý vodní příkop. Zbytek moc zajímavě nepůsobil, možná ale člověk jen neměl chuť zkoumat koloběh vody v přírodě anebo roztodivné vlastnosti H2O. Nejpopulárnější tak nakonec byla místnost, kde na stěnách byly zajímavé mešíky, které se koupaly v páře, takže v celé místnosti byla značně příjemně. A pak tam stála lehátka…

V podvečer se scházíme zase v centru. „Doma“ na internetu řešíme, kam vyrazit. Padá rozhodnutí sehnat něco k jídlu a pak zajít do hospody lehce západně od centra, kde mají mít fotbálek. Fotbálek mají a my ho na následujících několik hodin obsazujeme, a to i přes to, že se později ukazuje, že to je kuřárna, z čehož nejsme moc nadšeni. Individuálně je na tom nejlépe asi Eliška, která na začátku se Zuzkou poskládala tak dobrou dvojici, že jsme museli přijmout pravidlo o nuceném rozpouštění dvojic, i kdyby byly sebelepší. Slušný úspěch měla se Zuzka i s Glumem, zejména když se na chvíli pravidlo opustilo. Max hrál slušně, Mikeš byl někdy jak neřízená střela – tu jeho útočníci kopli míč kupředu, tu ho prudce srazili na mantinel, tu ho poslali nazpět. Často tak zápas rozhodl… Končíme okolo jedenácté nebo tak něco a jdeme zpět do centra na klidné pivo. S průběhem dne jsme spokojeni, tedy až na Gluma, který se po chvilce rozhoduje, že se ještě vypraví do nočního reje. Mikeš nabízí, ať se ozve, až dorazí domů, že mu otevře dveře.

stránky: 1, 2

účast: Mikeš, Glum, Zuzka, Eliška, Max

zapsal: Glum

foto: Mikeš