Ráj, no Ráj

1. - 3. 3. 2019

Tradiční stálice posledních vandrů Padáka, Gluma a Šakala, pro tentokrát doplnil Muk.

pátek

Scházíme se, jak jinak, než na Hlavním (Wilsonově) nádraží již v pátek večer. Po zkušenostech z minulého vandru, kdy vlak odjížděl z jiného města, trochu trneme u odjezdové cedule, přičemž vlak má jet za 5 minut a nástupiště opět není nevyplněno. Nakonec se číslo přeci jen objevuje, a tak rychlým krokem zabíráme místa v první řadě na nástupišti. To bylo ale úplně zbytečné, neboť vlak přijíždí stejně až po 15 minutách, ačkoliv žádné zpoždění není hlášeno. Ve vlaku zabíráme čtveřici míst a trochu nás mate oškubaný papírek přilepený na skle s nápisem rezervace. Jelikož vagón má samozřejmě online značení rezervací, kde nic není, tak to ignorujeme. Vše se zdá být cca půl hodiny v pořádku, jenže pak se do vagónu přivalí asi 40 dětí s vedoucími. Vedoucí holky nekompromisně vyhazují lidi ze zabraných sedadel, což se pochopitelně nesetkává úplně s pochopením. My jsme slušní, mladí kluci a tak vyklízíme dobrovolně pozice a zabíráme prostornou chodbičku pro kola u dveří. Z vlaku vyskakujeme v Malé Skále a přesně podle plánu míříme na jídlo do maloskalského pivovaru. Zde večeříme, ochutnáváme místní produkty a stíháme i partičku tradičního Shitheadu. Moc se nám nechce, ale nakonec se zvedáme do tmy a zimy. Když procházíme okolo infocentra a útulné, maličké hospody Boučkův statek, neodoláme a jdeme se ještě na chvíli ohřát. Zde nás potkává trochu štěstí, neboť po Padákově nevinném dotazu nám paní nabízí ubytování v přístřešku naproti statku. To s radostí přijímáme a uleháme pod střechou.

sobota

Po náročném týdnu se ráno probouzíme trochu později. Trochu nás překvapí, že hned naproti přes ulici je Jednota, kde od rána nakupují lidé a divně na nás koukají, ale co, jsme taky lidi. Pod přístřeškem si vaříme snídani, balíme a vyrážíme vzhůru po červené značce na kopec. Při cestě je dobře vidět na druhou stranu údolí Malé Skály, kde vidíme zříceninu skalního hradu Vranov (Pantheon). Cesta do kopce je dost prudká, tak nám chvíli trvá, než se dostaneme nahoru. Po krátké přestávce se vydáváme do skalního bludiště Besedické skály. Ve skalním bludišti jsou i vyhlídky na maloskalské údolí (Kinského, Kde domov můj, Husníkova a Hořákova). Těsně před koncem bludiště nás čeká velká výzva – dostat se po schodech dolů. Jenže schody se vlivem sněhu a mrazu změnily v takový menší ledopád. Nakonec ledopád všichni bezpečně překonáváme. Za bludištěm pokračujeme po červené okolo letního amfiteátru a přes vesnice Besedice a Koberovy. Značka vede po silnici, což nás moc nebaví, tak alespoň hodnotíme nově postavené domy. V kopci pod Hamštejnem se nás zase někdo snaží přiotrávit oxidem uhelnatým. Nejspíš zátop PET lahvemi s olejem. V Hamštejnu u nezapáleného ohniště odpočíváme a svačíme. Nyní jsme již Hamštejnském hřebenu, který je součástí Kozákova, což je hora, na kterou míříme. Cestou po hřebeni analyzujeme obsah písní kapely Sabaton a identifikujeme vrcholy Českého ráje, na které je poměrně pěkný výhled. Padák se na hřebeni nějak rozešel, protože se s ním potkáváme až u rozcestí Vzdýchánek. Definici tohoto názvu nám objasňuje pokračování cesty – prudce stoupá a objevují se první sněhová pole, začínáme vzdychat, jak je to ještě daleko. Pomalu docházíme ke křížení značky se silnicí na Kozákov. Zde máme dvě možnosti, buď jít po značce nebo po silnici. Rozhodujeme se pro silnici, neboť na značce je sníh a bláto. Nakonec to bylo prašť, jak uhoď. Na silnici totiž byl led, který chůzi značně zkomplikoval a zpomalil. Po tomto zpestření vycházíme na Kozákov. Zde je výhled mizerný, takže se rozhodujeme vynechat rozhlednu a místo ní volíme teplou polévku v Riegrově chatě. Z Kozákova poté sestupujeme po Zlaté stezce Českého ráje přes Komárov a Bačov. V Bačově míjíme neuvěřitelně velkého krocana. Začíná se šeřit, a proto za vrchem Varta ustupujeme z cesty do blízkého lesa. Brzy nacházíme místo na spaní, nicméně Glum a Šakal se vydávají najít něco hezčího. Po sestupu do malého údolíčka nám les připomíná spíše úvodní scénu z filmu Covernant. Les je totiž skoro celý pod vodou nebo pod sněhem. Vracíme se tedy na původní místo a budujeme tábor. Novinkou je, že sebou máme i legendární Fiskars pilky, takže budujeme opravdu poctivé lavičky a ohniště. Večer probíhá klasicky – pokec u ohně a večeře.

neděle

Ráno se nám ze spacáků moc nechce, je mlha, zima a sychravo. Maskujeme tábořiště a vracíme se zpět na červenou značku. Po červené pokračujeme dále údolím potoka Veselka až do Veselé. Zde se odpojujeme přes JZD a po neznačených cestách se napojujeme na modrou značku za Bítouchovem. Odtud pokračujeme až na nádraží v Rovensku pod Troskami. Pohled na Trosky nám oživuje vzpomínky na medovinu a vandr Boubel v roce 2007. Přes Turnov se pak vlakem vracíme do Prahy. Glum s Mukem mají zážitek, neboť vlak jede po trati přes Malešice, což není moc časté. Šakal doprovází Padáka od Vysočanského nádraží až k busu na Vysočanské, kde zjistí, že je zde vchod do metra uzavřen a tak se musí vrátit zase skoro zpět k nádraží k druhému vchodu.

účast: Padák, Glum, Šakal, Muk

zapsal: Šakal

Název vychází z písně kapely Timudej Arabské peklo.

Souvisejicí:
Peggy 2005
Boubel 2007

Foto: Padák, Šakal