Roverský Řád Rodu Sovy

Pán much (Slavkovský les)

… příběh o tom, jak málo stačí, aby se rozpadla civilizace a řád, a člověk se jako smyslu zbavený proháněl po lesích.

fotogalerie

strana 2 z 4

… a nebyl. Už okolo čtvrté ranní je jasné, že mušky se probudily a hodlají nás ukousat k zmrdi smrti. Ani ne o půlhodiny později se všichni, až na Šakala, který na mušky hraje mrtvolu, scházíme a snažíme se nad muškami vyzrát rychle zapáleným ohněm. Moc se nám to nedaří, ačkoli záhy máme metrové plameny. Nakonec vstává i Šakal a my se rozhodujeme tábořiště co nejrychleji opustit. Zatímco Helena s Olivou se zakopávají do celt, jdeme pro vodu, abychom zalili ohniště (i když les by si zasloužil vyhořet) a rychle vypadli.

Odcházíme na zelenou, po které si to štrádujeme asi do devíti. To už jsme nedaleko bývalé Bílé hájenky, kde si na louce dáváme šlofíka asi tak do poledne. Vyspalí jsme o poznání veselejší a štrádujeme si to dále na sever, až do obce Rovná. Před ní se hnusíme nad skupinou obrovských bolševníků, kterými je zdejší kraj bohužel zamořen. Do vesnice se dostáváme podél rozpálené přistávací plochy. Původně si myslíme, že původní letišťátko už není v provozu, ale o něco později tady přistává malý aeroplán. To už ale sedíme v Rovné, kousek od návsi. V obci se jakoby zastavil čas koncem osmdesátých let. Střed „socialistické vesnice“, která vznikla pro zničení původních německých domů, tvoří tři paneláky spojené jakýmsi tunelem. Okolo pobíhají smečky dětí, řada z nich příslušníci národnostní menšiny. Vesnický život se točí okolo malého stánku, kde se dá koupit lahváč (místní pijí většinou Lahváč či něco takového, pro turisty mají i Gambrinus). Ve výloze kiosku je ušmudlaný půllitr, pár prastarých tyčinek, až desítka rolí toaletního papíru a nápis, že mladistvým se alkohol a cigarety neprodávají, a to ani v případě, že mají lístek od rodičů (jasný důkaz toho, že když jde do tuhého, umí psát i v Rovné). Podle internetu se sem na začátku devadesátých let nastěhovalo několik Volyňských Čechů. Já bych se cítil mírně podveden…

Dáváme oběd a jednoho prémiového lahváče a - !!!pozor!!! – odmítáme autobus do Kostelní Břízy, kam máme namířeno. Radši tam jdeme přes lesík, pastviny a kopečky. A to ani nemluvě o kratší, asi dvoukilometrové, zacházce. Nedaleko Kostelní Břízy Padák zjišťuje, že naše naděje nejsou liché a v Bříze je opravdu hostinec. Pozvolna scházíme po loukách k vesničce, dominované novobarokním kostelem, a přesunujeme se v časoprostoru. Opouštíme Československo osmdesátých let s panelákovou vesnicí Rovná a vstupujeme do Bavorska jedenadvacátého století s roubeným hostincem U bílého koníka. Zde si dáváme opulentní večeři a několik Budweiserů. Někteří jsou nadšeni, někteří méně, protože člověk může mít trochu dojem, že je v Praze v hospodě pro turisty (moc místních tady není, spíše jen mototuristi). Ani karty tu nemají… Takže si na přání Heleny mučíme mozky a hrajeme Země, město. Aby toho nebylo málo, přidáváme ještě „food“ a „animal“, což je většinou to samé (kivi – kivi – kiwi – kiwi).

stránky: 1, 2, 3, 4

účast: Glum, Šakal, Padák, Helena a Oliva

zapsal: Glum (upravila Helena)

foto: Helena