Potvur krakowsky stylowy
25. – 28. 10. 2014Tradiční výpad do polského Krakova.
strana 2 z 3
nedělePo vydatném spánku a snídani se vydáváme na obhlídku města. Počasí je navlas stejné jako večer a tak se zde můžeme setkat s odborným termínem „krakovská mlha“. Tato mlha (viditelnost cca 50 metrů) mění město do úplně jiného hávu, než si ho pamatujeme z minulých návštev. Čtvrť Kaziměř vypadá opravdu nevlídně – rozpraskané, odlupující se fasády, vymlácená okna, chybějící tašky vypadají místy až strašidelně. Když procházíme okolo jednoho z hotelů, oslovují nás místní slečny, zda nechceme posnídat a dát si pivo – to už vypadáme, tak zoufale? Naštěstí zvítězí naše dobrodružná povaha a šineme se městem dál až do Starého města. Situace v centru je zpestřena tím, že se dnes běží krakovský půlmaraton tudíž jsou všude zátarasy a pár odolných jedinců co fandí. Blízko náměstí se uklízíme do kavárny abychom se alespoň trochu ohřáli. Poté co vylezeme je nám snad zima ještě větší. Závod již odstartoval, tak chvílemi sledujeme probíhající. Na prvních místech se tradičně drží afričtí běžci. Neuvěřitlné je, že i při asi 2-4 °C běží pouze v nátělnící a miniaturních kraťasech. Pomalu procházíme Rynek Główny včetně slavné Sukiennice, stojící uprostřed. Trochu náhodou objevujeme pro nás novém muzeum města Krakova, jenž se nachází v podzemí pod rynkem. Muzeum je opravdu pěkně udělané – pod strop je natažena černá fólie, která se neustále vlní, což vypadá velmi zvláštně. Muzeum je poměrně velké, dá se v něm chodit spoustou chodeb, kde jsou k vidění například původní stěny domů, zachované cesty apod. Historie je kromě předmětů prezentována i ve spoustě malých kinosálů, kde běží krátká hezká videa o historii města. V podzemí ztrácíme, tak trochu pojem o čase, a tak venku přichází překvapení kolik už je hodin.
Skrze Staré město se vydáváme na sever k budově Barbakánu, kam nebojásně lzeme bez zaplacení, což se úplně nelíbí místní ostraze, proto nasazujeme masku zmatených východoněmeckých turistů. Zde nás opouští Zuzka, které se chce strašně spát, ale slibuje, že se po cestě k hostelu alespoň zastaví v historicky známé továrně Oskara Schindlera (film Schindlerův seznam asi není nutné připomínat). Na večerní program vymýšlíme návštěvu unikátní čtvrtí Nowa Hut, vzniklé v letech 1949-1959 pro ubytování dělnické třídy pracující v krakovských hutích. Proletáři se spojili, aby stvořili ráj na zemi… Čtvrť je známá svým socialistickým urbanistickým řešením. Po téměř hodinové jízdě tramvají hustou mlhou netuší ani osoby vyvinutým prostorovým cítěním, kde se přesně nacházíme. Nowa Hut je opravdu unikátní – činžáku v duchu socialistického realismu ponořené do večerní mlhy je opravdu velký zážitek. Zlatým hřebem večera se ovšem stává návštěva restaurace Stylowa nacházejí se na náměstíčku, kde dříve stávala socha soudruha Josifa Vissarionoviča Stalina. Vybledlý neon dává najevo, že nevcházíme do moderního podniku. V interiéru nás, kromě hajzlbáby hned vedle vchodu, vítá (bez legrace) prostředí přibližně z roku 1972. Uchváceni (nebo možná spíše lehce vystrašeni) místní výzdobou včetně ubrusů, příborů, sklenic, které jistě pamatují i návštevy Leonida Brežněva, objednáváme jídlo. Mikeš zkuší žurek (= tradiční kyselá polská polévka z červené řepy), kdežto Šakal sahá po osvědčené zupa gulasowa. Po několika ochutnáních zjišťuje, že polévka je tak příšerně horká, že jí není možné pozřít. Po asi 15 minutách, kdy polévka stále nevychladla, mu to přijde divné a dává ochutnat vedle sedícímu Glumovi. Ten se smíchem konstatuje, že polévka je úplně studená, ale zároveň totálně pálivá. Bohužel pálivost byla na takové úrovni, že Šakal po první lžící, kdy mu polévka vypálila celé ústa, není schopen rozlišit rozdíl mezi teplotou a pálivostí 😊 Po nutném zchlazení místním pivem vytahujeme karty a začínáme tradiční karetní RS shit-head. Kdykoliv jsme nuceni jít na toaletu, tak nás kasíruje nemilostrdně hajzlbába ačkoliv jsme zákazníci restaurace. Zhruba po hodině jsme požádáni o přesunutí ke krajnímu stolu, neboť přímo uprostřed sálu začíná regulérní zábava 50+ s místní skupinou tvořící strejdu na klávesy se zpívají dcerou alá Ewa & Wašek. Po tomto kulturním zážitku (a asi 30 hrách shit-headu), vyrážíme pryč do ještě depresivnější mlhy od hlavního náměstí (dnes Plac R. Reagana) přes alej Šestiletky (dnes Alej Jana Pawla II.) až na tramvaj, která nás dováží až do blízkosti hostelu. Večer ještě hrajeme dole v hostelu deskovky a večeříme.
účast: Glum, Zuzka, Mikeš, Šakal, Šejk
zapsal: Šakal
foto: Mikeš, Šakal