Francie-Španělsko 2010

21. 8. - 5. 9. 2010

Letní putování v zemích dobrého vína, čerstvých ryb a nádherných hor.

PÁTEK

Porušila bych tradici, kdyby jakýkoliv můj páteční odjezd proběhl v klidu a všechno šlo podle plánu. Naštěstí se mi práce postarala o klasický scénář, takže s jazykem na vestě dorážím na smluvené stanoviště, odkud vyjíždíme – v pátek 20. 8. v 19.30 – vstříc dosud nenavštíveným zákoutím jižní Francie a severního Španělska. Cestu si krátím nelehkým úkolem zbavit Padákův obličej kyselého výrazu.

Na německé dálnici nám nepřeslechnutelné klepání auta připomene, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být třeba ještě hůř, a moje zpoždění se najednou zdá zcela bezvýznamným oproti možnosti, že třeba vůbec nikam nepojedeme. Nansenův Golf je stařec v požehnaném věku, a tak vzhledem ke zkušenostem s „Plížou“ (pozn. – pracovní název mojí Škody Fabie Combi, která nás podobnými dobrodružstvími nijak nešetřila) ihned přemýšlím o nejbližším spojení do Prahy, odkud bychom vzali náhradní auto a pokračovali v cestě, zatímco Golf bude uložen do škarpy ke spánku. Naštěstí bylo klepání poměrně rychle odhaleno, povolené šrouby předního kola dotaženy, a veškeré prohřešky zapomenuty. :-)

Snažím se spát, abych byla schopná splnit svůj úkol svěžího záložního řidiče, což kluci testují v pět ráno poblíž francouzského Mulhouse. Vezu nás někam do lesa, kde ledabyle rozkládáme stan bez tropika a na tři hodinky uléháme.

SOBOTA

Probouzíme se do krásného dne a vydáváme se opět na cestu. Setkání s posádkou druhého auta je naplánováno v La Rochelle, a tak projíždíme malebným francouzským venkovem a obdivujeme odlišnosti tamní architektury statků a usedlostí.

Večer u Niortu nás s předstihem dojíždí zbytek party, která to raději švihla za 70 EUR po neromantické dálnici. Společně se pak vydáváme k odpočívadlu, kde kolem půlnoci lezeme do spacáků – někteří v napůl rozloženém stanu, někteří jen tak pod hvězdami. Spánek je poněkud roztříštěn – nejdřív nás budí Padák, že se blíží bouřka, takže balíme a přesouváme se do aut. Hromy a blesky kolem nás prosvětlují oblohu co deset vteřin. Když mocné burácení utichne a my pomalu usínáme, budí nás zase Glum, že se bouřka přestěhovala o kus dál, takže kolem čtvrté opět rozkládáme stany (už raději ne jen ledabyle) a snažíme se znovu usnout.

NEDĚLE

Ráno nás opět budí bouřka a déšť. Po chvíli přemáhání se kolem deváté hrabeme z nor a vyrážíme do města.

V La Rochelle si trochu malátní prohlížíme centrum se třemi obranými věžemi, na které Glum vyjednal výhodné vstupné, procházíme staré město, a nakonec se loučíme s místními plachetnicemi, abychom se vydali na ostrov Saint Martin de Ré, kde chceme strávit – pokud možno poklidnou – noc v kempu.

Odpoledne zotavujeme tělo a ducha blbnutím v moři mezi divokými vlnami, hrajeme frisbee a fotbal, který je v písku setsakra náročný. Následují sprchy, večeře, a Glum s Nansenem hrají pétanque. Glum si výslovně přeje zapsat do dějin, že výsledek byl 26:2. Před spaním se jdeme projít k moři, ale po odlivu je na pláži veliké množství písečných blech, což mně konkrétně procházku dost znepříjemňuje.

PONDĚLÍ

Díky rušným Francouzům v sousedství nestojí spaní opět za nic. Grrr! V sedm ráno mi dochází trpělivost a vstávám již poměrně vztekle. Veškerou nespravedlnost světa a osudu topím pohledem na moře, které je stále ještě hodně daleko, ve společnosti racka, který je z mé přítomnosti evidentně nervózní.

V půl osmé dělám ostatním budíček a kolem deváté vyrážíme na ostrov k majáku, na jehož fotogenickém schodišti tak trochu násilím šteluju kluky před objektiv. Po návštěvě malebného krámku se suvenýry a krásnými krajinnými pohledy vyrážíme k pevnosti, která se však ukáže být součástí funkčního vězení, do kterého nemáme odvahu se kvůli exkurzi dobývat. Bereme tedy za vděk prohlídkou městečka včetně zastřešeného tržiště plného čerstvých potravin – hlavně ryb a koření – a cpeme si do prázdných žaludků nakoupené bagety.

Cestou na vyhlídku na Pevnost Boyard (Fort Boyard) pořizujeme zásoby na další dny a občerstvujeme se u McDonalda, kde s námi z obsluhy anglicky nedovede (nebo nechce) mluvit téměř nikdo.

Boyard je v mlze, ale aspoň před ním cvaknu závěrkou, a jede se dál. V dešti pak navštěvujeme zase nějakou pevnost, ale už ani nemáme zájem o prohlídku, a po chvíli zevlování na hradbách se rozhodneme jet dál na jih v domnění, že tam snad bude počasí přívětivější.

Další zastávkou je obří pískoviště – Dune du Pyla - vysoká 107 m a rozšiřující se rychlostí 5 metrů za rok. Počasí se smilovalo a nechalo nás se na duně trochu vyblbnout – kluci ze svých těl staví nejvyšší bod v okolí, a cestu dolů si pak zkracují v kotrmelcích. U auta vyšťourávají písek z uší a Padák láteří nad poškrábaným mobilem a brýlemi.

Kousek za dunou parkujeme ve velikém kempu, kde Glum, občerstven již několika tekutými chleby z domácích zásob, dává recepční důvod k podezření, že tam dnes všichni pod vlivem hodláme pěkně zapařit. Okamžitě nám klade na srdce dodržování nočního klidu, ale jaké je její překvapení, když ji snažně prosíme o místo v klidné části kempu pro rodiny s dětmi, abychom se mohli konečně v klidu vyspat.

V pozdním odpoledni ještě jdeme prozkoumat necelý kilometr vzdálenou pláž, která je z kempu sice trochu z ruky, ale rozhodně stojí za to. Je tu bar a sprcha včetně toalet, moře přináší slušné vlny, pláž je písčitá, bez kamenů (k mému zklamání bohužel i bez mušlí) a bez blech. Za tmy večeříme a ukládáme se pomalu ke spánku, který věříme, že přinese vytoužený odpočinek. A třeba nadcházející noc zlomí i nepřízeň počasí.

ÚTERÝ

A skutečně! Probuzení do nezvykle slunečného dne nás nutí využít ho naplno na pláži, a tak hned po snídani utíkáme do vln. Plavčíci pískají, ať nechodíme daleko, pak ať se koupeme jen mezi praporky, pak jen mezi modrými praporky … nakonec toho máme dost a pouštíme se raději do stavby hradu s písku nebo hrajeme opět frisbee a fotbal. Kolem čtvrté, kdy vlna přílivu konečně spláchla naše vybudované opevnění, odcházíme z pláže do kempu, abychom se ještě tajně osprchovali, a vyrážíme do Bordeaux, kde si už poměrně pozdě prohlížíme město.

Ulice jsou tu pěkně čisté a v restauracích to krásně voní po rybách. V okénku, které ale hodlají navštívit ostatní, to smrdí friťákem. Místo kulinářského zážitku hltáme v rychlosti kebab z papíru, a já se v duchu sama sebe ptám, jestli mám ještě takovou dovolenou zapotřebí. Jak ráda bych si v atmosféře tohoto místa sedla na chvilku někam na vzduch se skleničkou vína na nožičce jako kulturní člověk, a ochutnala něco málo z těch místních pochutin… Glum mě chlácholí, že k tomu bude ještě příležitostí dost.

Chůzi městem kluci začínají měnit v klus, protože hodina už pokročila. Já tedy nevím, ale ty dvě hodiny navíc na pláži jen kvůli čekání na příliv, který spláchne ten hloupej hrad, jsme možná mohli strávit lépe. Beztak jsme se všichni za tu dobu akorát spálili. V garážích narážíme na problém při placení kartou, a protože se přihlížející pracovník parkoviště neobtěžuje ani přijít, snažíme se zaplatit společnými silami pomocí mincí. Některé přístroj beze smyslu plive ven, ale nakonec odjíždíme, každé auto zvlášť, někam do tmy hledat místo na spaní. Po delším hledání nějaké zašívárny mezi vesnicemi kotví posádka Golfu u kukuřičného pole, roztahuje stan, maže spálená těla, a usíná.

STŘEDA

Ráno v osm budím kluky a vyrážíme do Pyrenejí. Horní parkoviště je beznadějně plné, takže auta musíme opustit kdesi dole a nejdříve vystoupat k parkovišti a teprve pak se můžeme vydat po plánované trase.

Slunce se opírá do našich připálených těl. Já si mažu břicho jogurtem, Šakala trápí úžeh, Padák si nemůže dát na záda ani batoh. Trpíme při každém kroku, jak se nám oblečení šoupe po kůži. Stoupáme, mně neslouží dech a posléze už ani nohy. Je sakra znát, že celý rok sedím převážně u počítače… Vycházíme k sedlu Col de Peyreget (2 320 m), kde se kocháme výhledy a odpočíváme, a přes nelibost kluků i trochu fotíme. Na zpáteční cestě se dělíme – ostatní jsou rychlejší, takže jdou napřed, aby mohli převézt auta na horní parkoviště, které se během dne vylidnilo a lze tu stanovat. V cílové rovince se nám s Padákem, který mě na zpáteční cestě doprovází, za odměnu dostává romantické podívané, když v blízkém jezeře pozorujeme plavící se koně. Po večeři a rozložení stanoviště je všichni následujeme a koupeme se v něm taky.

Pyreneje jsou úžasné. Šťavnatě zelené kopce s pasoucími se koňmi, kravami a skotem, s lány vřesu, ze kterých slunce uvolňuje nádhernou vůni, s překrásnými výhledy. Akorát je tu docela hic, což našemu stavu vůbec nesvědčí. Lidí je v horách až dost, zvlášť rodiny s dětmi a s vybavením, se kterým bych je tu – ve dvou tisících metrech – vůbec nečekala.

ČTVRTEK

Ráno u snídaně plánujeme další trasu, na které se částečně dělíme – posádka Golfu (Nansen, Padák a já) vyráží do sedla Col d'Ayous (2 002 m), zatímco posádka Passatu (Glum, Šakal a Muk) se vydává až na vrchol. Začátek i konec cesty máme společný. Kašlu na tempo, jdu si na pohodu nahoru i dolů, a je mi skvěle – obrovský rozdíl oproti včerejšímu dni, kdy mě bolely nohy tak, že jsem skoro nedošla zpátky. Nansen s Padákem jsou zlatí a bez řečí na mě čekají, když se ke všemu ještě zdržuji focením pyrenejských krás.

Večer, stále na horním parkovišti, pohodová atmosféra dne pokračuje – večeříme, já se dělím s koňmi o zásoby cukru, což ostatním jen nahání strach, a pak si až do půlnoci povídáme o všem možném.

PÁTEK

Na ranní poradě se shodujeme, že toho máme plné kecky, a odjíždíme na jih do Španělska. Na hranicích, které dělí elegantní a uspořádanou Francii od živočišného a neuspořádaného Španělska, se fotíme, kupujeme překrásné pohledy Pyrenejských kopců, a míříme do města Jaca za návštěvou Castillo de San Pedro. Prohlídka citadely je naprostá nuda – k dispozici je pouze bez průvodce a ve španělštině to nedáváme. Muzeum military miniatur mě z letargie zrovna nevytrhlo.

Odpoledne hledáme kemp. Jeden pěkný nacházíme poblíž jezera, kam se jdeme hned po ubytování smočit, ochutnáváme španělskou cervezu v místní putice a zábava pomalu nabírá na intenzitě. Kluci začínají živelně konzumovat zásoby všeho možného, zpívají a křepčí, a já jdu radši na kutě, aby se o ně měl další den kdo postarat. :-)

SOBOTA

Následující ráno probíhá dle předpokladu, zvláště pak u Padáka. Vydáváme se na cestu ke hradu Castillo de Javier, kde si platíme prohlídku. Na vystavených dílech je zachycen Javierův misionářský život a o svaté tu není nouze. Jinak je to hrad velice pěkný, s typicky roztřepeným horním okrajem opevnění a věží, jak jsem to jako malá holka kreslila princeznám za zády.

Další zastávkou je soutěska Lumbier, odkud pozorujeme hejna supů, vyhlídka, odkud pozorujeme další soutěsku, a místo s pozůstatky římské vily. K večeru přijíždíme do Pamplony – metropole regionu Navarra, města koridy a malebných uliček. Katedrálu zrovna opravovali, jinak toho zde moc k vidění není.

Večer hledáme útočiště v kempu, ale protože jsme narazili pouze na jeden obří a drahý, jedeme o kus dál, abychom se u řeky a pole svalili do prachu mezi komáry a až do tří ráno poslouchali nedalekou diskotéku. Někdy je to cestování pěkná dřina…

NEDĚLE

Hned ráno odjíždíme do městečka Olite, kde nás v samém centru čeká překvapení v podobě královského paláce – nejhezčího hradního opevnění, které jsme na této naší cestě viděli. Největší poklady se někdy prostě nacházejí čirou náhodou… Prohlížíme si kostel Santa María i překrásnou královninu zahradu, kterou na své klenbě nese veliký sál umístěný pod ní. V podhradí zrovna mají nějaké slavnosti, protože je tu spousta lidí v krojích, řemesel a věcí… Dokonce tu potkáváme štěně španělského Galga. Zdalipak vyrůstá pro chrtí dostihy, které jsou ve Španělsku stále ještě docela tvrdým byznysem s velice špinavými praktikami, nebo se bude spokojeně válet na gauči, okusovat klacky, běhat za míčky a lovit myši ve sluncem zalitých stráních?

Z Olite přejíždíme do Bardenas Reales, polopouště s jedinečnými skalními útvary vzniklými erozí. Některé útvary svým vzhledem přivádějí až do rozpaků. Freud by se patrně zaradoval. :-) Procházíme si okolí a jednu malou jeskyni, ale pak prcháme před výhní na nedalekou vyhlídku, kde je až magický pohled do kraje. Jakoby mávnutím proutku tady písek, skály a prach končí, a hluboko pod námi se rozprostírá zelená pláň jako vystřižená z úrodné Moravy.

Večer opět hledáme kemp, kam bychom hlavu složili, ale máme štěstí asi jako včera. Vzdáváme to, a za 9 EUR se necháváme strčit na „holoplac“ bez stínu a se zemí vyschlou tak, že stanové kolíky nahrazujeme kamením. Dva dny cesty v krajině prudkého slunce a silného větru na mém těle i duši vykonaly své, ale příjemná sprcha celkem všechno rychle spravila. Kluci hrají lakros a Glum prohrává s Nansenem i Šakalem, za což Šakal obětoval svůj kloub. Vítr pak v noci ustal, ale vydrželo mu to jen do svítání…

PONDĚLÍ

Pondělí máme pomalé a velice lenošivé. Trávíme ho v nijak zvlášť zajímavém městečku Estella, kde pak také usedáme na zahrádku místní hospůdky, abychom napsali pohledy. Kluci k tomu pijí pivo za 2 eura, já si dávám vytouženou skleničku bílého na nožičce.

Večer se nám daří najít skvělý kemp Santa Elena, kde mají i bazén. Někdy to prostě vyjde. :-)

ÚTERÝ

Ráno sjíždíme autem k plážím. Cestou se zastavujeme v malebném rybářském městečku Mutriku, které je situováno ve velice prudkém svahu, a tak je tu vybudován městský výtah. Procházíme městem a kocháme se krásnými uličkami, přístavem, a kladně hodnotíme i místní turistické informace.

Před příjezdem na pláž si Nansen ještě rychle kupuje serf, který mě pak celý zbytek naší cesty v autě padá na hlavu. Glum sice lačně pokukuje, ale utrácet peníze za takovou blbost se mu nechce. U pláže pak jeden zadarmo šťastně nachází v křoví, a tak ho ani trny od takového úlovku neodradí – jeho sen je splněn a ještě ušetřil, co víc si na tomto světě přát. :-) Žel vlny nejsou žádné, takže oba zklamaně máčí svoje serfy ve vodě jen symbolicky, aby měli pocit, že jejich záměr nevyšel naprázdno.

Na pláži je sice pěkně, ale pokud člověka nebaví restovat se na slunci nebo hodnotit procházející prsatice, není tu moc co dělat, a celkem rychle se dostaví nuda.

STŘEDA

Jeden z posledních dnů naší cesty trávíme převážně v městě Bilbao, kde navštěvujeme v Guggenheimově muzeu výstavu Henri Rousseaua i kontroverzní prezentaci krvavé performance Anishe Kapoora, tkvějící v instalaci speciálního děla, ze kterého najatá obsluha v pravidelných intervalech střílí do rohu místnosti několika kilové zásobníky lepenky nasáklé červenou barvou patrně simulující maso. Vystřelený humus pak postupně odpadává a stéká ze zdi na hromadu předcházejících kydanců, ze které se po podlaze postupně rozpíná krvavě červená kaluž. Větší hnus byla asi jen fotka vyvržené srny na tělo nahé modelky, kterou jsme měli tu smůlu vidět myslím ve vídeňské galerii moderního umění. Někdy si tak říkám, kde a jestli vůbec je nějaká hranice mezi naprostým šílenstvím a geniálním uměním. Každopádně si obě díla docela živě pamatuji několik let, a o to šlo autorům asi především. Umění šokovat je totiž jednou z nejmocnějších zbraní ve všech uměleckých směrech, ale všimla jsem si, že této zbraně celkem obstojně a hojně využívají hlavně umělci bez velkého talentu, kteří jiným způsobem zaujmout nedokážou. Netroufám si tvrdit, že je to případ právě této instalace, to ať si rozhodne každý divák sám pro sebe.

Guggenheimovo muzeum má jinak velice pěknou architekturu, a tak i pouhá návštěva těchto prostor je sama o sobě zážitkem. Zajímavý je i pohled na muzeum přes řeku, který jsme podnikli, abychom si krátkou procházkou vyčistili mysl od předchozích nechutností.

ČTVRTEK

Dopoledne přejíždíme do města San Sebastian, kde trávíme kulturně-výukový den – já s Nansenem jdeme do místního akvária a ostatní míří na interaktivní expozici do muzea vědy.

V akváriu jsem předtím nikdy nebyla, takže si pohled na prosklené stěny, za kterými se to jen hemží rozmanitými živočichy, docela užívám. V jednom okamžiku nad námi proplouvá dvoumetrový žralok a těsně před cvaknutím závěrky pootvírá tlamu. Přestože je v pohybu, působí staticky, až přízračně, jako děsivá loutka. Nevím, jestli mám ten pocit spíš proto, že takový doopravdy je, nebo proto, že víme, že žraloci jsou nebezpeční. Každopádně mám husí kůži a jsem ráda, že nás od sebe dělí to silné sklo…

Po prohlídce se zdržujeme v přístavu pozorujíce závody dračích lodí, setkáváme se s ostatními a prohlížíme si město.

PÁTEK

Poslední den na slunném jihu trávíme na pláži, ale vlny jsou tak silné, že se skoro nedá koupat. Zevlujeme, vstřebáváme poslední paprsky jižního slunce a kocháme se pak i jeho kouzelným západem.

SOBOTA

Ráno mi Glum oznamuje, že slibovaná siesta u grilované rybičky v nějaké z místních restaurací, kterou mi už od Francie na každé zastávce slibuje, nakonec nebude, čímž mi trochu zkazí náladu. Na cestu domů se pak vydáváme o něco dřív.

---

Jižní Francie je překrásná, španělské Baskicko a Navarra mají svoje kouzlo, ale nejvíce mě z naší cesty uchvátily Pyreneje, do jejichž kopců bych se ráda ještě někdy vrátila. Když o tom tak přemýšlím, mám dojem, že Francie vede v reálné podobě hry Osadníci z Katanu – má ve svém revíru dvoje nádherná pohoří, každé naprosto z jiného těsta, divoký Atlantik a na druhé straně moře teplé jako kafíčko, úrodnou půdu, sluníčko a deště jen tak akorát, aby země zůstala šťavnatá a plná života. Prostě nádherné místo k žití. :-)

Díky patří všem, kteří mě vzali s sebou, abych to mohla vidět a zažít.

účast: Padák, Helena, Nansen, Glum, Šakal a Muk

zapsal: Helena