Benátky severu

21. - 22. 2. 2015

Akční víkendový výpad do saských Drážďan.

sobota

Sobotní ranní odjezd se poněkud zkomplikoval. Zatímco Šakal, Eliška, Zuzka, Glum a Max, Glumův skotský učitel angličtiny, opouštějí Prahu jen s malou zácpou, musí druhé auto s osazenstvem Tahák, Jana, Padák a Helena chvíli čekat někde za Prahou na Zuzčina bráchu, který s námi chtěl také vrazit. Ondřej ale telefon nebere a poslední informace, kterou máme, je, že šel v pátek večer do hospody. Chvíli to řešíme, ale pak padá rozhodnutí jet – indicie jsou poměrně jasné (a nakonec se potvrdili – trochu delší párty, vybitý mobil, nemožnost ho nabít…). Tak někdy příště, potencionální švagře…

A už jsme v Drážďanech. Šakalovo auto parkuje v Neustadtu, kde má hostel, protože tato pětka se rozhodla strávit v hlavním městě Saska i neděli. Druhé auto parkuje ve Starém městě, kde se o něco později scházíme (kousek od Muzea hygieny, které vypadá asi tak, jak to člověku zní). Odtud jdeme přes hlavní městský park okolo zámeckého parku na východ. Miniželeznice bohužel jako na potvoru dneska nejezdí, a tak šlapeme po svých. Za parkem se uličkami protloukáme až k hlavní atrakci našeho výpadu do Drážďan – panoramatickému ztvárnění, jak Dráždany vypadaly v roce 1945 bezprostředně po těžkém náletu spojeneckých vojsk. Panometer Dresden 1945 je od berlínského umělce Yadegara Asisiho a je v bývalém plynojemu. Normálně je tam panorama k barokním Drážďanům, ale to je nyní na výročí bombardování zakryto.

Před plynojemem je bohužel docela fronta, takže čekáme asi hodinu. Ještě že máme v batůžcích nějaké občerstvení. Panorama je opravdu úchvatné a vše „zpestřují“ světla a zvuky náletu, které se jednou za čas zapnou (nevím ovšem, jak to působí na starší lidi, zejména pamětníky náletu). Dílo, jsou to vlastně fotky doplněné malbou či co, obsahuje celou řadu detailů. Nejzajímavější je asi pár papoušků, který právě uletěl z rozbombardované zoo.

Po panorámatu se vracíme tramvají do centra. Jsme hladoví jak psi, ale okolo Zwingeru nacházíme jen jakousi východoslovanskou restauraci. Jdeme proto radši na jistotu do restaurace v posledním patře jednoho obchodního domu. Není to sice nejlevnější, ale výběr je OK. Šakal s Eliškou se jdou projít, protože jsou náležitě vybaveni bagetama. Něco před soumrakem se scházíme před drážďanským Albertinem, kam se jdeme juknout. Jsou zde klasické sbírky obrazů, kterým jasně dominuje ten slavný zajíc, a také sochy, které jsou všechny anticky bílé a v paměti těžko rozlišitelné. Nepochybně nejzajímavější je ale dočasná výstava obrazů romantických malířů Caspara Davida Friedricha a Johana Christiana Dahla, kteří v Drážďanech kdysi spolu žili, tedy v jednom domě. Proto zde kromě severoněmeckých motivů můžeme vidět i obrázky z nedalekého Česko-saského Švýcarska (mlýn u potoka) anebo dokonce severních Čech (krakonošský hřeben s gotickou ruinou, ovšem přenesenou kdovíodkud). Zážitek.

Naplněni kulturními vjemy jdeme ke Kotvě, asi nejdražší, ale stále ještě hospodě v centru Drážďan. Popíjíme a kecáme. Pomalu se také začínáme loučit s Padákem, Helenou, Tahákem a Janou, kteří odjíždějí do Čech. Zbytek se po jejich odjezdu přesunuje do Nového města, kde sháníme jídlo (nakonec kebab…) a chvíli usínáme v hospodě pod naším hostelem. Jen s lehkými obavami ze štěnice, kterou jsme potkali o něco dříve v našem pokoji (a místo toho dostali dva nové), jdeme na kutě.

neděle

Procházíme skrz Nové město k Labi, konkrétně takovété zlaté soše nějakého saského Augusta. Po cestě nacházíme místo, odkud Dahl kdysi namaloval saskou metropoli (Glum to má dodnes jako tapetu ve Windows). Pak jdeme přes Zwinger do centra Starého města. Tady si dáváme rozchod a Zuzka s Glumem si kupují slánky a potřebný stojánek na vajíčka. Scházíme se v kavárně u Frauenkirche. Na náměstí svá kouzla právě předvádí umělec s bublikfukem. Během pojídání dortíků a usrkávání kávy pozorujeme bubliny poletující nad náměstím v slunečném zimním vzduchu. Některé se drží kupodivu dlouho. Z čeho asi jsou… Eliška jinak nedá, a tak vylézáme na Frauenkirche, teda vylézáme... Naštěstí Němci při rekonstrukci neváhali přidat pár poněkud modernějších prvků, například výtah. Koukáme na Drážďany.

Poslední atrakcí, kam už ale odjíždíme autem, je zámek Moritzburg. Ten zná asi každý Čech, protože sem na ples jezdila Popelka, alespoň teda ta, která se ve finále za zvuků Gottova ptáčka vypravila do sněžných pustin. Co už tuší ale málokdo, je, že ona sgrafity na fasádě jsou vlastně namalovaná. Zklamáni tímto podvodem ani nejdeme do interiéru. Jen se koukáme do volně přístupné zámecké kuchyně, kde je třeba pánev na divoké prase. Na závěr už jen Zuzka hladí koně a dostává velké srdce. Zbytek si jde dát poslední německou klobásku.

účast: Glum, Zuzka, Max, Šakal, Eliška, Padák, Helena, Tahák, Jana

zapsal: Glum

foto: Helena