Roverský Řád Rodu Sovy

Kobylky v Messernu

fotogalerie

pátek

Ve čtvrtek večer se sházíme na Hlavním nádraží v Praze v následující sestavě: za rovery Glum a Modrák, za Glumovy spolužáky ze základky Matěj (Krakovský) a ještě jeden Matěj. Nakládáme se do rychlíku a plánujme, kam vyrazíme. Začátek závisí na tom, jestli se nám ve Veselí nad Lužnicí podaří dostat do lokálky do Českých Velenic. Nakonec se to obešlo bez větších problémů a i na nákup občerstvení zbyl čas. Následuje projížďka nočními Velenicemi, překročení státní hranice a ulehnutí u jakéhosi rybníčku ihned za Gmündem.

sobota

Okolo desáté ranní slunko vytáhlo ze spacáku i Matěje Krakovského, takže můžeme opustit nocležiště a vyrazit po silnici na východ. Čeká nás sto kilometrů až do Kremže na Dunaji. Projíždíme Nondorfem a Ullrichsem a přistáváme v Kirchbergu am Walde, kde přepadáváme místní koloniál. Glum si jako skoro na každé druhé akci kupuje kartáček na zuby… U nedaleké křižovatky, které vévodí barokní socha, jak bývá v Rakousku zvykem, si dáváme snídani. Nasyceni pokračujeme po někdy lépe, někdy hůře značené cyklostezce (záhy je to „Cesta potulných kramářů“), která využívá především místní asfaltky, což je paráda, neboť provoz zde nedosahuje přílišné intenzity.

Přes Hollenstein, Süßenbach, Ottenschlag, Großgrobnitz a Großhaslau se přibližujeme k regionálnímu centru Zwettlu. Než navštívíme toto malebné městečko, odbočujeme lehce na východ, abychom nejprve shlédli slavný cisterciácký klášter Zwettl. Nejvíce zaujala křížová chodba a prohlídka sklepení klášteru, kde jsme možná ani neměli co pohledávat… Matějové následně kamsi mizí, takže Modrák s Glumem začínají řešit, jestli je některý sadistický cisterciák někde nezamkl a netrápí. Nakonec jsme se opět našli a po krátké prohlídce místní bylinkové zahrady (nic moc) můžem klášter opustit a podél říčky Kampy dojet na náměstí ve Zwettlu, kterému vévodí větší občerstvení s pivem Zwettl a kašna od světoznámého architekta Hundertwassera. Oboje dostatečně obdivujeme a dáváme si pozdní oběd – už jsou asi tři.

Cesta daleká, za chvíli se začne smrákat – neleníme tedy, opíráme se do šlapek a po cyklostezce – nyní už hůře značené – frčíme na východ. Asi po čtyřiceti minutách končíme u vodní nádrže Ottensteimer-Stausee, což nás moc netěší, neboť to znamená, že nejsme tam, kde bychom chtěli být, a trochu jsme si zajeli. Rozhodujeme se proto opustit cyklostezku a částečně jet po frekventovanější silnici, která ale vede přímo na východ. Cesta tak pokračuje přes Restenfeld, kousek za kterým můžeme pozorovat pěkný západ slunce nad hradem Rastenberg a počkat asi dvacet minut na Matěje Krakovského, kterého šlapání zjevně už moc nebaví. Pak už je terén naštěstí příznivější a ani to dlouho netrvá a dostáváme se nad Lichtenau im Waldviertel, kde nás zastihla tma. Při čekání za smrákání můžeme pozorovat nedalekou restauraci, odkud vyjíždí svatebčané ve svých vozidlech, aby objeli městečko a za notného troubení a jiného povyku skončili na druhém konci obce u restaurace, kde bude zábava evidentně pokračovat. Okolo této restaurace posléze projíždíme i my, abychom vyšlápli ještě pár výškových metrů a pak se vrhli do desetikilometrového sjezdu ztemnělým údolím Kremže.

Sjezd je to opravdu parádní. Šlapat se takřka nemusí, provoz je minimální a občas je i na co se koukat – v horní části například skály, níže pak jeden hrádek, ke konci pak osvícené ruiny hradu v Senftenbergu. Škoda jen, že je už dost zima. Zmrzlí a hladoví nakonec dobýváme cíl dnešní pouti – Kremži. Projíždíme historickým centrem, abychom na pár piv zakotvili v jedné hospodě, která nás ale moc neoslovila. Glumův kamarád Martin se také nehlásí. Celou dobu jsme totiž tak trochu spoléhali na to, že budeme přespávat u něj na zahradě... Ale pomalu nám dochází, že nám nezbude nic jiného, než hledat náhradní, byť méně pohodlné a méně legální řešení noclehu. Vypadá to, že jeho oslava v hlavním městě Dolních Rakous Sankt Pöltenu se trochu prodlouží. V Kremži už nás dnes tedy nic nečeká, takže se vydáváme lehce proti proudu Dunaje, abychom se uložili na vyvýšené terase nad jednou vinicí – jedná se o asi jediné místo, kde lze přenocovat mezi Kremží a Dürnsteinem.

neděle

Vstáváme poměrně pozdě. Čekáme, až nás sluníčko doslova vytáhne ze spacáků – po mrazivé noci je to ale víc než příjemné. Snídáme plody sebrané přímo z vinice (jó, kdyby nás viděl majitel:-) a pochutnáváme si na nich. Nakonec slézáme z terasy a jedeme k Dunaji, abychom do něho skočili. To nakonec nezvládli všichni („byl špinavý, studený a smrděl, stejně jako ti, co se v něm vykoupali...“ si myslí Modrák). Pak se vracíme do Kremže, kterou procházíme, zatímco Glum čeká na Martina, který se dopoledne vrátil z Sankt Pöltenu. Nakonec se všichni scházíme v kavárně na hlavní třídě, kde pijeme pravou rakouskou kávu. Okolo poledního opouštíme Kremži a po cyklostezce odjíždíme do Langelois, kde si na trávě u kostela dáváme oběd, kteří někteří nakoupili v Kremži na benzínce (naštěstí tu mají chleba a nějaký tavený sýr). Nebýt benzínky, byli bychom asi o hladu – ale vážně; i když jak kdo, Glum si totiž vzal poměrně vydatné zásoby různých pochutin a jako obvykle se o ně jen velmi nerad dělí s hladovci :-)

Z obce s nerakouským názvem Langelois naše cesta vede přímo na severu, údolím řeky Kampy. Bohužel nevede stezka vždy okolo vody, občas je třeba vyjet na stráň. Nakonec se ale přes Gars am Kamp dostáváme do Rosenburgu, nad kterým se tyčí zámek, na který nám ale bohužel nezbývá čas. Po alternativní cyklostezce – trochu hlava nehlava lesem – pokračujeme do Hornu, což je město, které se zúčastní velké dolnorakousko-české výstavy. Původně jsme tuto výstavu chtěli navštívit, ale jelikož se smráká, upouštíme od tohoto záměru. Na překrásném náměstí večeříme a mizíme dále na sever. Již za tmy se dostáváme do kopců severozápadně od Hornu.

Je asi osm, tma jak v pytli, když tu se před námi objevuje obec Messern. Podle mapy to vypadá na malou díru v lesích. Štěstí se na nás ale usmálo a místní hospoda je otevřena. Neváháme a jdeme posedět. Nejprve jsme v hospodě jen sami, s upovídanou hospodskou se baví jen dva místní sedláci. Pak přichází více lidí. Mezitím zkoušíme místní šturm (burčák), ale naše srdce patří především pivu ze Zwettlu. Po asi hodince se dáváme do řeči s místními, zejména pak Glum s Robertem, místní statkářem. Řeč je o všem možném. Hovoru v němčině se zúčastní i Matěj Krakovský, který kupodivu rozumí ledasčemu. Už v pokročilém stavu se pak Matěj dává do řeči i s hospodskou, která si k nám přisedla a umí překvapivě dobře anglicky (Matěj jí pak z Prahy poslal pohled, který dnes patrně visí na hospodské nástěnce). Místní jsou evidentně čtyřmi českými cyklisty nadšeni. Robert nás pak zve k sobě, abychom přespali u krav na seně. Neodmítáme. Po navršení pohodlných postelí ze sena, jsme ještě pozváni do kuchyně velkostatkáře, abychom ochutnali domácí produkci lihovin a posléze se i seznámili s paní statkářkou. Pak nějak jdeme spát.

pondělí

Ráno nás budí bučení krav, které odchází na pastvu. Ani to sluníčko nás nenechává spát dál. Stejně nemáme moc času – cesta domů je daleká a vlak ze Slavonic odjíždí dost brzo. Nicméně před odjezdem jsme ještě rakouskou pohostinností „zavlečeni“ znovu do kuchyně, kde dostáváme snídani. Robert a jeho žena mají syny přibližně stejného věku, které jim připomínáme. Oni synové žijí také kdesi v tomto velkém stavení. Posilněni se loučíme a opouštíme přívětivý Messern (Glum je navíc potěšen výsledky německých parlamentních voleb, které se dozvěděl z rádia).

Dnešní putování začíná etapou Irnfritz – Aigen – Raabs an der Thaya. V Raabsu jen letmo navštěvujeme místo, kde probíhá velká regionální výstava. Čas nás bohužel tlačí a musíme jet dál. Z exponátů tak vidíme jen zrekonstruovanou signálku. Projíždíme okolo rovněž viděníhodného zámku v Karlsteinu an der Thaya. Obchod na náměstí je zavřený, tak se alespoň občerstvujeme vodou z kašny. O něco později pleníme jednu jabloň a jednu švestku… Přes Dorsberg dojíždíme do Slavonic, akorát dvacet minut před odjezdem vlaku. Ještě alespoň zajíždíme na náměstí, kde si kupujeme horu jídla.

Cesta zpátky vlakem je ale děs běs. Z idosu víme, že se opravuje trať Jihlava – Dolní Cerkev. Funguje zde ale náhradní autobusová doprava. Do autobusu se ale s našimi koly nevejdeme a vůbec panuje v Kostelci, kde náš vlak skončil, zmatek. Naskakujeme na kola a snažíme se dofrčet do Jihlavy asi za třicet minut, abychom stihli spoj na Prahu. Už po pár kilometrech je ale jasné, že naše snažení je odsouzeno k neúspěchu. Matěj Krakovský se ztrácí kdesi v dáli… Glum s Modrákem alespoň zkoušejí, zdali by to stihli oni dva. Stihli by to, ale radši si dávají v Jihlavě občerstvení a čekají na zbytek. Čekáme na další spoj, který nás vezme alespoň do Havlíčkova Brodu. Odtud má jet rychlík do Prahy. Ten je ale plný a ochota průvodčího žádná, a tak musíme jít na večeři a dát si pivo, aby se někteří z nás uklidnili. Nakonec přijíždí jakýsi vlak, kterým odjíždíme do Kolína, kde čekáme na náš poslední dnešní vlak (alespoň pro Modráka). Glumovi a Matějům ještě ujel vlak v Praze, načež Glumovi zavřeli v Jindřišské dveře před nosem, protože je už prý jedenáct. Přitom bylo asi 22:30…

účast: Glum, Modrák, Matěj (Krakovský), Matěj

zapsal: Glum (lehce doplnil Modrák, můžete hádat co)