Vídeň 2009
7.- 8. 2. 2009Vídeň, město vzdálené, ale přesto něčím blízké, plné kultury, historie, ale také místo, kde by se dalo klidně žít...
Již na Silvestru jsme probírali s Karlem možnost vydat se za Glumem do Vídně, kde trávil podzimní semestr povalováním se v posteli, večerními výlety po městě a občasnou návštěvou školy, kde si popovídal se spolužáky.
Slovo dalo slovo a tak jsme se toho sobotního rána ocitli ve voze Heleny, která se stala na dva dny řidičkou, fotografkou a tou hezčí částí naší společnosti.
Namířili jsme si to pěkně z Ipáku, kde jsme nabrali Karla (Karlíka), směrem na Brno. Cesta po Déjedničce není nijak moc záživná a tak nám jí Karel zpestřoval povídkami ze života zahradníka-podnikatele. Tato nepřeberná studnice zážitku s kopáči, stromy, motykami a nabouranými auty nám vystačila až na Moravu, kde se i mraky rozestoupily a přivítaly nás v té rovinaté krajině (tak poetice bylo učiněno za dost). Za Mikulovem (volili jsme jižní trasu) kupujeme rakouskou dálniční známku, přejíždíme hranici a projíždíme polem větrných elektráren, které nám vyvolávají představu obrovských rostlin nebo chodících mimozemšťanu z Války světů od Spielberga (jinak od Orsona Wellse). Díky tomu, že dálnice je na Rakouské straně teprve ve výstavbě, známka zakoupená za tvrdá eura se jen zbytečně poflakuje nalepená na předním skle. Naštěstí jsme jí využili při cestě nazpět, kdy jsme zvolili trasu přes Jihlavu a rakouskou A1.
Vídeň nás přivítala hustou dopravou, po chvíli objíždění a hledání místa na zaparkování nakonec necháváme modrou fábii několik ulic od Glumova dočasného domova a voláme našemu hostitelovi. Z telefonu se ozývá nakřáplý hlas, který svědčí o tom, že Glum ve Vídni rozhodně nezahálí a poslední týden si užívá dosytosti.
Adresu nám udanou jsme nalezli poměrně hladce, vyjíždíme do posledního patra činžovního domu, vítáme se s Glumem a po chvíli nad mapou a průvodci se rozhodujeme vyrazit do MUMOKU, Muzea Moderního Umění. Cestou se zastavujeme u druhoválečné protiletadlové věže a na místním "blešáku" a trhu, kde si kupujeme ořechy ve vasabi, které nám potom celý den příjemně pálí patra a jazyky.
Sluníčko hezky hřálo a odráželo se v kopuli pavilónu secese, který jsme si vyfotili a pokračovali dále k Mumoku. Moderní budova uprostřed klasicistní hmoty staré jízdárny mě kupodivu neurazila, ba naopak. Interiéry jsou i přes svou brutální hmotu prosvětleny příjemným světlem a použité moderní materiály nijak neruší a jen podtrhují to, že se návštěvník ocitá v expozici umění především dvacátého století. Celá budova má několik pater, z nichž je myslím polovina ukryta pod zemí. Vrchní podlaží jsou věnovány dnes již téměř klasické moderně, Picasso zde střídá geometrickou abstrakci, dadaismus, sochy, skulptury a obrazy od světoznámých malířů jsou v docela rozumné míře rozesety po stěnách, podlahách a možná i stropech.
Přituhovat začalo až ve spodních (podzemních-jak příznačné) patrech, kde nám unikal smysl konceptuálního umění, landartu, psychedelických záběrů krajiny a podivné architektonické pokusy let 70. Záběry bourání domu nebo vyvrhování střev zvířat na lidská nahá těla nám opravdu nepřivodily ty nejlepší pocity a tak jsme zamířili pořádně kulturně obohaceni zpět na čerstvý vzduch.
Po kultuře moderní jsme zatoužili po klasických atrakcích kouzelného města na Dunaji. Glum nám mezi chůzí vypráví o tom, jak se dá ve Vídni snadno vydělat na prodeji krevní plazmy (prý prodával jen tu svojí). Prošli jsme se okolo Hofburku, kde sochy Marie Terezie a jejich vojevůdců stráží historii kdysi obrovského císařství. Okukujíce výlohy, šaty, hodinky a občerstvení jsme dorazili až před Stephandom (teď fakt nevím, jak přesně se to píše - prostě kostel sv. Štěpána - ten největší a nejznámější ve Vídni). Mě osobně zaujal především větrací otvor v podlaze, který překryt mříží vyfukoval na návštěvníkovi nohy proudy horkého vzduchu, kdyby tam stála Marylin Monroová, tak v tom kostele spadnou všichni andílci na zem.
Po chůzi přichází hlad a žízeň, nehledě na to, že čas se pomalu nachýlil ke konci dne a my museli ještě stihnout nakoupit něco pochutin na večer, dojeli jsme tedy metrem zpět ke Glumovi, provedli jsme útok na obchod, řízky, kola, pivo, čipsy, tyčinky a podobné dobroty se nám nastěhovaly do tašek. Po vyložení kontrabandu jsme vyrazili do místní vídeňsko-irsko-skotské hospody. Tam nás mile překvapila akce happy-hours na tupláky, i přes to, že jsme stihli z těch hodin asi jen pět minut, někteří z nás už tohoto objemu zůstali po celý večer. Zábava plynula, hospodou létaly vtipy a pivní tácky, čas neúprosně běžel a do našich žaludků se vkrádal hlad a tak jsme se chtě nechtě zvedli a šli si udělat večeři - řízky. Během jejich pojídání a vaření (ujela mi ruka s kari, což vytvořilo nechtěně velmi lahodný efekt, který byl strávníky s povděkem kvitován), nás navštívili Glumovi američtí kamarádi, kteří nám pomohli s konzumací jídla a pití. Byl to opravdu multikulturní večer, USA se svým pověstným optimismem a podivnou angličtinou, Rakousko se svým pivem a Češi se svou becherovkou a angličtinou ještě podivnější (možná byl večer vlastně spíš "multi" než kulturní). Během noci se bohužel někomu podařilo neodborně demontovat splachování na záchodě, díky tomu se z mísy stala průtoková fontáta, která zurčela až do rána, kdy jí někdo konečně vypnul. Tento politováníhodný incident byl jediným škraloupem na hladině jinak milého večera.
Ráno se probouzím...v posteli, kontroluji všechny důležité životní funkce...vstáváme a vyrážíme (především díky Karlovi, který měl dost morálu i sil - Glum dospává únavu z předchozího večera). Míříme do Belvedéru, bohužel se zkazilo počasí, ale i tak je park v jeho okolí docela povedený, i když z půlky rozestavěný a ozdobený betonovými odlitky originálních soch. Zámek ve svých interiérech ukrývá sbírky obrazů, které tvoří chronologický průřez od klasických romantických krajin a portrétů až po Gustava Klimta a Egona Schieleho. Expozice je poměrně rozsáhlá, každopádně doporučuji. V přízemí obdivujeme mistrovství barokních sochařů, kteří dokázali z mramoru zhmotnit neskutečné emotivní busty různých oběšenců a bláznů. Helena neudrží na uzdě svou fotografickou vášeň a fotí Karla, kterak se snaží napodobit (nutno uznat, že velmi zdařile) jednu ze soch. Bohužel tímto počínáním byla vydrážděna místní zřízenkyně, která nám dala ochutnat dávku své "hebké" němčiny. Po jejím jemném upozornění putuje foťák opět do brašny a my putujeme do obchodu se suvenýry, kde lze koupit snad vše se vším. Klimta na hrnku, tričku, tužce, krasohledu, pohledu, hrací skříňce, ručníku, gumě, skleničce...
Po Belvederu přichází ke slovu další Vídeňská klasika Sachr a Mc Donald. Helena kupuje domů dorty a přes ulici si u zlatých oblouků snažíme naplnit žaludky globalizovaným hovězím a kokakolou z koncentrátu. Padák a Helena jsou již kulturně zmoženi a tak opouštějí Karla v Albertině (Helena zde již nedávno byla na výstavě Gogha a Padák, při pohledu na frontu na lístky rezignoval).
Glum se mezitím doma probral ze zimního spánku a provedl neskutečnou věc, proměnil doupě svého pokoje v místnost bez odpadků a zbavil podlahu vysavačem špíny a tím i patiny, jež dodávala pokoji atmosféru vysokoškolské koleje ve zkouškovém období. Poté, co Padák a Helena po svém návratu, umyli nádobí, vypadal byt skoro jako uklizený.
Nakonec kolem šesté doráží i rozzářený Karel, aureola umění mu věnčila tvář i mysl a my mohli tedy začít nakládat věci do auta, které Helena s Padákem převezli do vjezdu domu. Chodba v přízemí se plnila všemi Glumovými zavazadly, peřinami, deskovými hrami, lampami a počítači, které se posléze přesunuly do kufru a na sedadla.
Plně naloženi vyrážíme ještě na rychlou schůzku s Glumovou buddy (kdo neví, co to znamená, tak nechť si to nechá vysvětlit do Gluma :) ). Počasí se rapidně zhoršilo a tak projíždíme Vídní sněhovou vánicí. Helena řídí svůj vůz jistě, ale Padákovi se i přesto na sedadle spolujezdce svírají dlaně a jeho nohy mačkají reflexivně pedály, které mu ovšem chybí.
Po menší nejistotě se dostáváme z Vídně a vyrážíme na Jihlavu. Cestu nám ještě zpestřuje nákup legendárního časopisu Bravo, kde se dozvídáme o nové počítačové hře "Můj přítel kůň 3." a čteme si o starostech a trápeních dospívající generace. V Čechách se počasí umoudřilo a tak se nám daří před půlnocí vyložit Karla na Opatově. Při otáčení na semaforech se nám na záda pověsil jako bonus nový vůz české státní policie (nutno zmínit, že to otáčení byla opravdu chyba, na druhou stranu Helena byla již po cestě unavená a široko daleko nebyl, kromě těch policajtů, jediný automobil). Pan policista nebyl naštěstí tyran a tak nám jen domluvil a pustil nás bez pokuty a bodů. Po tomto zpestření již bez problémů dovážíme Gluma i s peřinami do Řevnic. Tím se završila další kapitola studentského Glumova života a zároveň skončila jedna příjemná kulturně-městská akce.
účast: Glum, Karel, Helena, Padák
zapsal: Padák
Omluvte případné chyby v gramatice a faktice...je večer a já jsem rád, že jsem to sepsal.
Foto: Helena a něco málo Padák